Nenáboženská (neinstitucionalizovaná) spiritualita a nové paradigma

Spiritualita, která byla z karteziánsko-newtonovského pojetí světa vyřazena, zažívá v 21. století renesanci. Jsme svědky specifické situace, kdy se objevuje spiritualita, jež není náboženskou regresí, která na rozdíl od jiných historických forem nemá žádného vůdce, a kterou poprvé znovuobjevujeme kolektivně. Zaměříme se na okolnosti a důvody vedoucí k vynoření nenáboženské spirituality a pokusíme se odpovědět na otázku, proč v současné době nemáme, a zatím ani nemůžeme mít její jednotnou definici.

Zabývat se budeme také významnou proměnou pojetí spirituality v kontextu přicházející změny paradigmatu ve vědě. S objevy v kvantové fyzice a v dalších speciálních vědách nejde o nic menšího, než o změnu prizmatu, skrze nějž vnímáme svět. Výklad metafyzických důsledků těchto objevů od nynějška legitimuje otázky po smyslu a směřuje k vyvážení materiálních a duchovních stránek naší kultury. V době, kdy se z krize západní společnosti stala krize globální, získává tento náhled na stále větší důležitosti. Bezprostředně se totiž ukazuje, jak je moderní člověk vzdálený sám sobě a duchovnímu způsobu života. Vybrali jsme si vývoj reprezentovaný určitým druhem vědomí a zapomněli jsme používat druhy vnímání, které jsou citlivé k tajemství a k nekonečně složité komplexnosti života. Kultivovali jsme intelekt, ale naprosto jsme rezignovali na kultivaci mysli. Úspěšné zvládnutí krize, (která má také významný ekologický rozměr) se neobejde bez velkých změn ve společnosti, avšak ozývají se varovné hlasy, že tentokrát, se také neobejde bez vnitřní transformace člověka.